Blog pod Schodištěm

rozumy

Řekli o Roztokách...

Jarda Svoboda, Traband: "Na první poslech: spousta hitovek a poprvé od Schodiště slyším něco jako umění vytvořit atmosféru. Moc se mi líbí Sázava – to bude asi můj srdeční kus. Potom Sejmi mě, taky Pájin krásnej kousek Strašák a krutě vtipná Nebudu…"

Fanánek, Tři sestry: „Dost dobrý! Mám dojem, že čím hůř se prodávají nosiče, tím lepší písničky vznikají.“

 


Radek Strnad - denik.cz

Ta hudba je pro mě srdeční záležitost už z časů Nahoru po schodišti dolů bandu (NPSDB), z něhož Schodiště vzniklo. Mám rád staré hity v čele s Pytlíky ČSA, ni novinku tedy nezatratím. To CD šlape („Netáhnou" je až punk), má odvázané texty (Byty, Stařena), romantika je tu slovní i hudební (Sázava, kus ´lidovky´ „Strašák" zpívá Pája). Jízdy akordeonu s klarinetem a saxíkem i melodické vícehlasy (miluju ten ze ska Kaktus) jsou poznávací znamení Schodiště. A že ti správní k sobě patří, křtil v březnu CD v Malostranské besedě Jan Kalina (Sto zvířat)!

Prima texty psal Míra Klíma (akordeon), klima dobré dělají živě i na CD. Dost na sebe Míra řekne („Nebudu už smutným paroháčem, nad zvětralou desítkou na pivním tácku, nebudu už trapným hokejistou, bez puku a bez klacku"), v „Saky paky" vyzývá „klidně si mě sejmi" a Ondřej hraje na foukačku, když dozní „Občas takhle zrána, snídám panák vodky, a ty nepozvána, zíráš na mě z fotky". No lůzr, co se těší do basy i na hřbitov! („Netáhnou") Ne(u)brání se motorkářské krizi středního věku, je otevřený: „...pak sbíráme, co smilností pod postel upadlo, já svoje starý kosti, holka svoje prádlo..."

Zábavnost je předností kapely, na níž si družně zaskáčou punci, rockeři i zlatá mládež. Je to dobrým vkusem publika, a dokazuje to, že melodie ani rytmy Schodiště nelze ignorovat, slogany si nezpívat. Zní tu hospodský šraml, rokenrol, bigbít, ploužáček i najazzlá lehkost But (klarinet v Někdy).

V „Noci" je řeč o „Rozkrocích ulic" i „Týnském chrámu tmou zalitém", ale kde se vzal název CD? „V Roztocích u Jilemnice vznikly písničky naší nové desky," řekl Ondřej Fencl, co hraje i s Pospíšilem .

A nej hit CD „Roztoky"? Byty! „Smutně spadlý ramínko, vzorně suchý prkýnko, když maj holky byty svý...". Ta deska je další argument proti těm, co říkají: „Jó NPSDB, to bylo něco! Ale Schodiště...?!"

Radek Strnad

http://ustecky.denik.cz/kultura_region/skupina-schodiste-benatska-noc-to-byvaly-i-bahenni-lazne-20120723.html


 Jiří Karban – Kultura21.cz

Schodiště: škleby a smutky jako jistota 

Kdo říká, že kapely vzešlé z tzv. nové vlny 80. let jsou archaické, trapné či mrtvé, nemá až tak úplně pravdu. Důkazem je Schodiště navazující na formaci Nahoru po schodišti dolů band. Nové album Roztoky přesvědčuje, že novovlnné zbraně mohou být účinné i dnes.   

Nasát do sebe atmosféru přítomnosti, nechat ji v sobě bublat a pak ji přetavenou pustit do lidí. V tom spočívalo kouzlo muzikantů, kteří před třiceti lety přinesli na scénu něco tak neobvyklého, že z toho tehdejší režim chvílemi panikařil. Síla ironického šklebu v mnoha písních zkrátka fungovala. 

Těžko říct, jestli to byl záměr, ale kapela Schodiště otevírá své čerstvé album skladbou, která by mohla být označena za hymnu těchto dnů – Netáhnou: “...jsem v hajzlu, budu spláchnutej/ oholenej, oblečenej, obutej/ jsem v hajzlu, konečná stanice/ Olšany, Motol, Strašnice...” Parádní trefa do období, kdy média dokola opakují slovo krize a spousta lidí pociťuje existeční ohrožení. Pokud jste na tom podobě, zpívejte si tenhle hit: “...stáhnou mě, stáhnou i s úroky/ stáhnou někam do stoky/ stáhnou kůži, stáhnou peřiny/ padám držkou do hlíny...” 

Důležitým motivem, který se všelijak (možná nevědomě) proplétá většinou textů, je životní skepse pramenící z toho, že člověku ubývají síly a smrt se přibližuje. A hlavně, některé věci nezměníte. Jako příklad může posloužit píseň Stařena – “...jsem stařena v pase zlomená/ prodávám lístky na druhý břeh/ nehledě na to, jaká platí měna/ nalodím všechny, když zadrží svůj dech...” 

Nejrozšířenějším tématickým zdrojem je “to něco” mezi ženou a mužem. Schodišti se daří vyjádřit erotické napětí (Maha maha) i odumírání přitažlivosti (Nebudu). To vše s typickým úšklebkem a snad i pochopením pro realitu života. Hitové ambice může mít melancholická Sázava – “...a v tom slaným moři prohání se hejno ryb/ jedna z nich mi slíbila, že bude zase líp...” Příjemným oživením jsou Byty, které si vzaly na mušku holčičí problém a svým zpěvem je ozvláštnila mladá bubenice Pája Táboříková. Ostatně právě ona společně s Ondřejem Fenclem pomohla kapele napumpovat mladou muzikantskou krev. Zdá se, že jemné mezigenerační jiskření může této formaci hodně pomoct. 

Nelze opomenout, že typickým znakem Schodiště je nezaměnitelný pěvecký výraz padesátníka Martina “Doktora” Krajíčka. Pro posluchače, kteří už více pamatují, je stejnou jistotou jako hudební projev celé kapely. Proč opouštět něco, co je pozoruhodně originální, že? Byla by to stejně pošetilé, jako kdybyste chtěli vymyslet přesnou stylovou škatulku. Například “klezmer punk” a další.         

Pochvalu si zaslouží booklet, kde najdete potřebné informace a hlavně texty všech dvanácti písní. Přečtěte si je dřív, než se při poslechu začnete sytit tím prazvláštním smutkem a hořkostí. Ale to nic, Schodiště už jiné nebude... 

Důležité je, že momentálně má formu a jeho schody mohou hravě zdolat staří i mladí.

Hodnocení: 85 % 

Jiří Karban – Kultura21.cz – 15.12. 2011

http://www.kultura21.cz/hudba/3660-schodit-kleby-a-smutky-jako-jistota


 Petr Korál - E15

Nadhled, ironie i trpký humor skupiny Schodiště 

S novou porcí většinou tradičně odlehčených zábavných písniček plných ironie, sarkasmu a nejednou až trpkého humoru přichází dnes již legendární pražská skupina Schodiště. Dýchá z nich potřebný nadhled příslušníků střední generace s mnoha životními zkušenostmi, ale nechybějí ani vyloženě posmutnělé věci, v nichž není ani náznak legrace. Do pomyslného zlatého repertoárového fondu souboru, který tentokrát pracuje s o něco nabroušenějším rockovým soundem, se nejspíš zařadí přinejmenším písně Netáhnou, Kaktus a Nebudu, nelze však předem vyloučit ze hry ani další favoritky. A třebaže album Roztoky obsahuje i několik tuctovějších položek, úhrnem přináší daleko svěžejší a silnější materiál než předchozí deska Tanec! 

Body: 70 %

Petr Korál


 

Karel Souček - golias.cz

Rocková kapela Schodiště, dříve známá jako Nahoru po schodišti dolů Band, je jistota. Jistota, že nikdy nenatočí špatnou desku. Drobné pochyby mě přepadly jen v roce 2005, když odešel skvostný textař Marek Brodský a formace se na albu Tanec (2007) textařsky trochu hledala, ale nyní je zase už vše v pořádku. A novinka Roztoky se kapele hodně vydařila.

     To potvrzuje hned úvodní song Netáhnou, postavený na pro Schodiště typickém kontrastu rozjuchané muziky a posmutnělého textu. Roztančená, temperamentní hudba, do které frontman Martin Krajíček se zápalem sobě vlastním zpívá: „Jsem v hajzlu, budu spláchnutej/oholenej, oblečenej, obutej/jsem v hajzlu, konečná stanice/Olšany, Motol, Strašnice.“ Smutek, ztráta iluzí, skepse, nikoli však deprese, protože píseň má nečekanou pointu. Á propos, pointy v textech se dnes už prakticky neslyší.

   Výrazná melodie, chytlavý, s punkovým drivem prezentovaný refrén a obrovská energie zdobí i následnou hříšnou skladbu Maha maha. S Byty přijde chvilkové zklidnění, aby následný Kaktus opět přitvrdil. Skáčkový rytmus nebyl těmto představitelům nové vlny nikdy cizí. 

     Kromě temperamentních pecek však formace s přehledem zvládá i pomalejší a jemnější kousky. Vynikající je třeba vygradovaný Strašák s výborným vokálem bubenice Páji Táboříkové. Barvou hlasu a především atmosférou písně mi evokuje další Pavlu, bohužel už zesnulou Kapitánovou. Příjemná melancholická nálada plyne z písní Sázava a Splín Revoluční třídy, smutek prozařuje Saky paky a naopak optimisticky působí závěrečná skladba Nikdy.

    Oproti první polovině nahrávky je ta druhá trochu klidnější, ale i zde se najdou vypalovačky, které na koncertech spolehlivě roztancují celý sál. Patří mezi ně hlavně úderná Nebudu nebo punkový refrén Stařeny.

   Dominantním skladatelem Schodiště je baskytarista Vratislav Horčík, jemuž ale pomáhají i další členové kapely. Stále dokáže napsat chytlavý hit, stejně jako propracovanější, pomalou a na silné atmosféře založenou písničku. Textů se ujal akordeonista Miroslav Klíma a skládá je z trefných postřehů, životních pocitů a kratších příběhů. Je v nich skepse, melancholie, láska i osamění, vždy jsou však přirozené a uvěřitelné.

     Muzikanti hrají i po bezmála třiceti letech jako za mlada, kytary si výborně notují s akordeonem, saxofonem, bicími, perkusemi i klarinetem. Hudba je to hodně šťavnatá a všichni, včetně sedmi hostů, si to náramně užívají. A je dobře, že posluchači alba Roztoky také.

Hodnocení: 4 hvězdičky – tohle Schodiště je spolehlivé

Karel Souček

http://www.golias.cz/index.php?modul=audio&sub=recenze&page=cd&id=1079


 

Zdeněk Neusar - www.the-aardvark.cz

TEPLO AKORÁT, REVIZOR NIKDE A V HÁKU VĚTŠÍ PLAT

Svou druhou mízou procházejí postarší bardové ze Schodiště přirozeně a bez zaječích úmyslů: nemusí hledat u sousedů, ale motivaci mají přímo pod střechou – zejména v usměvavé mladé bubenici Páji Táboříkové. „Nejlepší droga je mládí. Tomu propadneš raz dva! A my jsme mládím sjetý už pětadvacet let,“ řekl po vydání minulého alba „Tancuj“ (prvního pod zkráceným názvem) kapelník Vráťa Horčík.

A na šesté řadovce „Roztoky“ tu energii se svými spoluhráči dokázal znovu přenést také do studia. Po stránce výsledného zvuku je deska patrně nejlepší za téměř třicetiletou kariéru. A vůbec poprvé mám chuť si Schodiště doma opakovaně pouštět. Zatímco starší alba Nahoru po schodišti dolů bandu kolem mě prošuměla bez většího povšimnutí, novince se to najednou povedlo. Překvapilo to i mě samotného.

Někdy se to vydaří, že je teplo akorát, revizor se vypaří a v háku ti zvednou plat; takový je převažující diskurz nového Schodiště, které pulsuje nadějí a pohodou. Minulostí jsou až na výjimky pochmurné texty, dříve často odkazující na boje se závislostmi. Geniálního novátorství ani plnohodnotné hudební autentičnosti se sice ani dnes od Schodiště nedočkáme, ale o tu kapele, svobodně přecházející ze šramlu do skáčka nebo pub-rocku nešlo vlastně nikdy – a brání tomu už i jejich tradiční užití akordeonu a dechových nástrojů.

Na „Roztokách“ najdete hudební příbuznost s kdekým – a nemusí to být jen Tři sestry, Divokej Bill, Znouzectnost nebo Nšoči. Na rozdíl od některých žánrových spřízněnců ale Schodiště na první signální působí alespoň s lehkostí a poučeným nadhledem. Pivní otupělost ani tancovačková průměrnost se tak nekoná a bujarému veselí ve většině případů nechybí textové pozadí. Někdy přitažlivé, jindy méně – jako ty Klímovy holky, co dělají jazykem v uších vrkú a jdou po vás na zahrádku hříchu jak slepice po flusu. 

„Sejmi mě, sejmi, klidně si mě sejmi, já to přežiju, ožiju,“ zpívá padesátník Doktor Krajíček v „Saky paky“ a kdo (nejen) jeho letos zažil naživo, nemá důvod k pochybám. Schodiště má i v roce 2011 co říct. Nejen v povedené taneční klasice „Nebudu“ a „Stařeně“, ale třeba také v baladickém „Strašákovi“ nebo „Sázavě“. Večírek se Schodištěm pokračuje a čas na (dobrou) „Noc“ ještě nenastal. 

„Co se to podělalo, mluvíš moc a líbáš málo,“ zavelela bubenice Pája v „Bytech“ – a věkovitější členové kapely přestali skuhrat. Energicky se zapálili tady a teď a jako vedlejší efekt se dostavil klid, pohoda a souznění. Slížou smetanu, ostrouhají křen? Raději nasednou na motorku, polechtají válce, zamávají na holku a zmizí v dálce…

7/10 

Zdeněk Neusar

http://www.the-aardvark.cz/schodiste-roztoky


Antoník Kocábek - Týden.cz

Šesté řadové album bandu, jehož kořeny sahají až do roku 1983, konečně trochu rehabilituje koncertní potenciál poslední doby. Když totiž v historii kapely v roce 2005 došlo k odchodu dvou výrazných členů a zkrácení názvu z původního Nahoru po schodišti dolů bandu, znamenala tato zdánlivě kosmetická změna  poměrně dost výrazný zásek do "výkonnostní formy". Odrazilo se to pak i na minulé desce Tanec, která v diskografii kapely patří k tomu nejslabšímu a vatovité vycpávky na ní převažují nad světlejšími místy  v podobě vynikající V Praze 7.

Roztoky mají mnohovýznamový obal. Naštěstí sestavu před třemi lety posílila mladá bubenice Pavla Táboříková, která byla přesně tím impulsem, který tenhle mix ska, šramlu, pub-rocku a bigbítových kupletů opět nakopnul, a zbytek sestavy, často o generaci starších pánů, donutil se rozpomenout na někdejší výkony. Schodišti to na koncertech zase šlape a je dobře, že se to projevilo i na novém materiálu. A jestliže profil kapely na Bandzone jako "podobné interprety" nabízí Znouzectnost, Jiřího Schmitzera a Xindla X, je to poměrně přesné nasměrování.

Nová tvorba pochopitelně nepřináší nic progresivního či novátorského, ale solidně navazuje na to, co již bylo začato, tedy klade důraz na písničku a hořkosladké spojení  hudby a textů. Opět tu nechybějí silné slogany i vstřícné nápěvy, a ačkoliv se nikdo netají tím, že jde primárně o relax, textová sdělení nabídnou vedle sarkastických postřehů i témata k zamyšlení. Což neznamená, že tu nejsou i přihlouplé odrhovačky typu "maha-maha-yamaha" či veršové perly "husu/pusu" nebo "polí/holí" působící, jako by  vznikly před zavírací hodinou.  Produkčně si tak kapela ohlídala hudební složku, která nabízí vedle řady aranžérských nápadů i skutečně vypiplaný zvuk, a výsledek, kde má vše své místo, ale bohužel podobnou péči nevěnovala textům, kde by občas stálo za to škrtat a přepisovat a občas autora upozornit, že (u pomalejších kusů) je toho patosu někde až moc.

Schodiště je parta téměř třígenerační.Celkově se ale kapele podařilo přihodit do diskografie solidní titul, který k letitým hitům Beze vší poezie nebo  Ze zvyku přidává několik zápisů "do zlatého fondu" v podobě skladeb Nebudu nebo Stařena. A jestliže v první polovině alba se vyskytují ještě rozpačitá místa, jak ukazuje ta druhá, kde řízné, hybné  a vstřícné písně doplňují i vážnější a volnější Sázava nebo Saky paky, je tu zase důvod, aby kromě pamětníků  a letitých fanoušků kapela začala zase zajímat i nové posluchače.

Antonín Kocábek 

http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/hudba/nalezani-ztracenych-jistot-a-pozitivni-ponor_219158.html


 Petr Bláha - Musicserver

Povedený roztoktradice a melancholie

Schodiště netřeba asi nikomu dlouze představovat, prostě tady je. A jako bonus je tu s novou deskou, v pořadí druhou, kterou se asi definitivně odpoutalo od původního Nahoru po schodišti dolů bandu. Je to dobře? Nebo je to špatně? Pojďme se tedy nyní podívat, jak chutnají servírované "Roztoky".

Nová placka je zabalená ve vkusném digipackovém obalu, který na kapelní poměry působí poněkud atypicky, řekl bych až temně. Ostatně večerní fotografie uvnitř tomu jen napovídají a kapela nafocená hlavně v černém oblečení, s výjimkou Doktora, který bude vždy a všude kontrastní, to jen potvrzuje. Něco se zkrátka změnilo. Jednoduchá kresba na obalu pak jednoho donutí dlouho přemýšlet, co má symbolizovat, ale to je tak, když název "Roztoky" přisoudíte bůhvíproč místu a nedojde vám, že jde o roztok chemický, na titulu umělecky znázorněný.

Úvodní pecka "Netáhnou" má drive a pořádný odpich, navíc tradičně schodišťácký text, který je všechno jen ne optimistický. Až doposud by bylo všechno v pořádku, ale další kus "Maha maha" je zkrátka někde jinde. Abych řekl pravdu, tak byl velkým překvapením, protože u téhle kapely bych song o motorkách fakt nečekal, takže to překvapení bylo asi zprvu negativní. Ale skupina se velmi výrazně posunula do ještě více rockovějších vod, takže té původní nové vlny a ska na desce najdeme jen poskrovnu.

Naopak zajímavým kouskem je "Strašák" zpívaný bubenicí Pájou, který se desce naprosto vymyká (a není to jen tím ženským zpěvem). Poetický text z pera harmonikáře Míry Klímy, ostatně jako všechny, dostal v tomto případě nový rozměr hlavně baladickým charakterem, kde hrají prim dechy. Co víc říkat? Schodiště je tradičně poetické, melancholické a zároveň ironické, ale přesto výrazně jiné než bývalo jako NPSDB. Už to není rozverná šílená kapela plná specifického hodně černého humoru. Je stejná a zároveň jiná, dospělejší, vážnější... To je vidět, respektive slyšet, u kusů jako "Byty" nebo "Sázava".

Jak se tedy na "Roztoky" dívat? Jsou určitě dobré, spíše velmi dobré, ale postrádají zvláštní kouzlo "Svinské pržoly" a dalších počinů NPSDB, což je ve výsledku dobře, protože konečně mají vlastní tvář. A i když minulost nelze od kapely oddělit, dá se s klidem říct, že se s ní vyrovnala a našla svůj směr nepošlapávající a zároveň nevykrádající tradici.

Hodnocení: 8/10

Petr Bláha

http://musicserver.cz/clanek/38035/Schodiste-Roztoky/


Milan Šída - RockPop 1/2012

Velevážené dámy a pánové, račte vstoupit na nové schůdky našeho v základech již tak trochu letitého Schodiště. A žádný strach, nebezpečí pádu rozhodně nehrozí! Tak nějak by klidně mohla znít pozvánka k poslechu nového albového zářezu v diskografii. Po poněkud nedotažené minulé desce Tanec je právě album Roztoky takovým tím návratem k původní cestě. To znamená povětšinou rozverná, veselá muzika (šramlovitosti jí dodává akordeon a klarinet), kombinovaná s lehce „nahořklými“ texty na trochu vážnější témata (Příkladem budiž třeba jásavý výkřik v úvodní Netáhnou… „… jsem v hajzlu, konečná stanice, Olšany, Motol, Strašnice…“) Zkrátka, sarkastický nadhled a nějaký ten zapamatovatelný slogan má v tvorbě souboru stále svoje místo a to je dobře. Žádné velké novátorství od Schodiště nikdo nepožaduje. I když… je nutno dodat, že kromě odpíchnutých kousků jako třeba Nebudu, Stařena nebo Saky paky, se dost povedla i ve volnějším tempu plynoucí Sázava. Album jako celek má, jak už to bývá, silnější i slabší místa. Každopádně ale dává vědět, že Schodiště je pořád tady a že se z jeho autorské dílny pořád může vyloupnout solidní písnička.

Body: 50%

Milan Šída

RockPop 1/2012


Roman Jireš - ireport.cz

Soubor dříve známý jako Nahoru po schodišti dolů band s novým albem Roztoky zůstává příjemnou jistotou. Nejen proto, že se po desce Tanec! z roku 2007, vydané dva roky po Mokrém prádle, vrátil k tradiční čtyřleté periodě mezi jejich nahrávkami, ale zejména proto, že si na nic nehraje a natočil album přiměřené věku a možnostem.

Skupina, která si v původní delší verzi dala název podle knihy Bel Kaufmanové popisující život učitelky na newyorské střední škole, od posledního alba omladila sestavu o kytaristu Ondřeje Fencla a bubenici Páju Táboříkovou, která je dokonce mladší než Schodiště samo. I přes tuhle "omlazovací kůru" je bezmála třicetileté Schodiště přece jenom ve středním věku, a tomu naštěstí na novince odpovídají i texty, snad s výjimkou středoškolského humoru v rozjuchaném Nebudu. Ono je také třeba si uvědomit, že showman a (ne)zpěvák Martin "Doktor" Krajíček už má dvaapadesát, takže mu daleko více než nějaké postpubertální pitominky sedí umírněně melancholické kousky jako Splín Revoluční třídy nebo Sázava.

 Hned první šraml Netáhnou, v němž Krajíček dokazuje, že je spíše showman než výrazný zpěvák, podporuje obavy, že Schodiště patří ke kapelám, u nichž se jen těžko přenáší atmosféra živého koncertu na desky. Ale následující eroticko-motorkářský song Maha maha nebo Byty v podání zpívající bubenice Táboříkové dávají oprávněnou naději, že se majitel cédéčka pobaví i tak. A ono je opravdu co poslouchat. Například hypnotickou basu Vratislava Horčíka, nad kterou se v pseudolidovce Strašák vznáší trylky klarinetu Jaromíra Linharta. Nebo Saky paky s parádním pozounem a foukací harmonikou či důstojný závěr alba v podobě lehce optimistické skladby Někdy ozdobené trubkou Tomáše Vaníčka.

Nahrávka Roztoky, na které mimo jiné hostují zpěvačky Jamajka Koblicová, Makina Štochlová a Iva Zagnerová, z větší části ukazuje Schodiště otlučené mnoho lety méně či více intenzivního muzikantského života. Schody jsou místy trochu sešlapané a zábradlí odřené, ale ještě na ně můžete vstoupit s důvěrou.

BEST TRAX: Noc, Sázava, Někdy

ZKUS TAKY: Tři sestry Lázničky, Sto zvířat Postelový scény, Rudovous S Čížkem po funuse

Roman Jireš

http://www.ireport.cz/recenze/12699-recenze-schodiste-natocilo-album-primerene-svemu-veku-a-moznostem.html