Blog pod Schodištěm

rozumy

Stručný výtah z kronik Nahoru po schodišti dolů bandu, které od r.1985 psal Marek Brodský. 
V roce 2000 vznikl první kapelový web, od té doby se do kroniky přesouvají všechny staré "novinky" .
Kronika NPSDB končí rokem 2005, dále se zde píše historie Schodiště. 

První sestava NPSDB:
Doktor Martin Krajíček - kytara, zpěv - doktor filosofie, antikvariátník
Marek Brodský - bicí - výtvarník, animátor
Pavel Wellner - basa - fotograf
Němej Milan Hrubý - harmonika - osvětlovač u filmu
Věrka Krajíčková - vokály - zpěvačka písní

 

16. 7. 1983 – statek Bylochov - historicky první koncert NPSDB
- těžkej underground, lidi se sjížděli autobusama z Prahy
- Pafka si zesiloval basu souběžně s ubývající hladinou v láhvích okolo něj, dokud se neskácel na zem a pak už hrála basa sama a nejhlasitějc ze všech
- poprvé zazněl "Ekzém", nejdéle hraná písnička v celém repertoáru

První oficiální koncert – Praha Opatov, duben 1984
- první spolupráce s Uměleckým sdružením VRATA Zdeňka Suchého
- kapelu na určitou dobu manageroval budoucí vládce hudebního tisku, Vojta Lindaur, tehdy dramaturg Opatova, budoucí Markův švagr (taky na určitou dobu)
- přichází další vokalistka – Nina Vališová
- Pafka odchází na vojnu, místo něj přichází na basu Martínek Schneider

- v létě se konal koncert v restauraci "Za větrem" v Praze v Krčském lese, Schodiště a U.S.Vrata, sjelo se asi 800 lidí. V půlce koncert přerušil výsadek policejního komanda. Maskovaný policajti v kuklách seskákali z okolních střech jako ve filmu a začali zatýkat. Kapelu odvezli do Bartolomějský, kde probíhal výslech: "Tak se přiznejte, že ste punk!", "Ale my nejsme punk". "Tak se přiznejte, že ste punk, dyť já to mám taky rád, tu Nenu a 99 balónků!" Že jsme punk, si policajti vydedukovali podle punkových symbolů na pódiu – sichrhajcky, který držely prostěradla sešpendlený jako pozadí. Hlavu měli zamotanou i z textů, který se snažili zapsat do protokolu. Prý se taky během produkce na pódiu souložilo, což se neprokázalo, bohužel, ale často to pak používali policajti jako důvod k zatržení různých akcí.

- No a dva dny na to se Němej účastnil jakožto osvětlovač armádního filmu natáčení instruktážního filmu - rekonstrukce toho samého policejního zásahu na tom samém místě…

1985 - vzniká první kronika, řeší se v ní většinou nezaplacené pokuty za pozdní příchody na zkoušky, tehdy ještě do ní přispívali téměř všichni, jelikož šlo o prachy

- začíná pravidelnější spolupráce s divadlem U.S.Vrata, první živé klipy na pódiu. Na mimopražské koncerty je nutné najímat celý autobus.

- Ivan Tatíček natočil dokumentární film s názvem podle jedné naší písničky "Všude doma, dobře nejlíp", hrají v něm Vrata a Schodiště, a Tatíček s ním dokonce vyhrál v té době prestižní soutěž Mladá kamera.

- přichází další – už třetí vokalistka! - Ivanka Přívratská a na saxofon Vláďa Cihelka

- na pódiu holky vypadají hezky, mají buřinky a fráčky , občas stojí zády do publika, opačně oblečené, ale z dnešního pohledu je jasné, co muselo následovat, když bylo v kapele tolik ženskejch (stačí jedna, natož tři)

- Doktor si koupil kytarové kombo vyrobené v NDR, heč!

- letní soustředění v Kytlici je v pohodě, jako host přijel filmový producent Pavel Melounek a všechno snědl. Všichni hrajou a vymejšlejí nový věci, jenom Němej je k vidění celý dny pouze na louce v bundě s kapucou (bylo vedro jak blázen), stativ s foťákem proklatě nízko a fotil brouky. Problém byl v tom, že profi fotograf si toho brouka nastříká sprejem, aby se mu nehejbal. Kdežto humanista Němej čekal za tím foťákem pod kapucou třeba do oběda na správnou pózu, ale pak ten brouček popolezl a on musel za ním a všechno přestavět. Z okna chalupy to vypadalo následovně: ráno 9.00 – kapuca uprostřed vysoký trávy ve stráni, 11.00 – kapuca se nehýbe (žije ještě?) 12.00 – hurá žije, popolezl o dva metry doprava, 16.00 – stráň začíná být ve stínu, ale foťák za celej den ani jednou necvaknul, takže zítra znova.

- Němýho kapuca byla vůbec slavná tím, že jí nikdy nesundával. Když jsme jezdili na koncerty s legendárním dopravcem Budem Spencrem Tondou Křížkem (neviděl na jedno oko, jezdil jako blázen a korba Avie mu držela na třech šroubech), tak jsme seděli vzadu na sedačkách vypreparovanejch z letadla. Pod jednou z nich bylo neovladatelný topení, který když se pustilo, tak se rozžhavilo do ruda a nedalo se ubrat. Na něm seděl Němej. Všichni v tričkách, jenom on zabalenej v bundě s kapucou přes hlavu. Když jsme dorazili na místo a vystoupili ven, tak se z Němýho kouřilo.



1986 - další rozšiřování nástrojového obsazení – Roman Porteš na piáno, zvuk byl pestřejší, ale přineslo to i problémy s možnostma kde hrát, málokde měli piáno, a když už někde konečně bylo, neodvažovali jsme se dožadovat naladění…

- Roman, jakožto učitel, přivlekl do souboru nehorázný zlozvyk ze školy, a sice žákajdy, s nima známkování formou obrázkových razítek – Hurvínek a oslojehně jako pochvala, panelák a krysa za trest. Největší pochvala, kterou prý stejně nikdo nedostane, byl "Rudolf Kobián".

- začínající dusno v kapele je zatím nenápadné, v kronice to vyznívá až legračně:

9.4. – Martínek přišel na zkoušku bez basy
14.4. – Martínek přišel ve 22.00
17.4. – čtvrt hodiny po začátku odešel Martínek do sboru, přičemž zkoušku svolal on!
Chybí Cihelka a Roman (Martínek měl za úkol Romana informovat)
19.4. – Martínek je na chatě (100%ně slíbil 21.4.),
Cihelka hlídá Terezku, Roman angína
21.4. – Zkouška od 18.30, věděli o ní všichni!
Cihelka ani Martínek nepřišli …..

- začíná jít do tuhýho, vztahy se slušně vyhrocují, přiostřují se přestřelky v kronice na téma "holky a vokály", ty dvě nechtějí tu třetí, ta se ale kamarádí s tamtím, no hrůza. Přestřelky se mění v několikastránkové litánie a člověk má pocit, že se řeší problém sólistek filharmonického sboru, přitom šlo jenom o "ná ná - úa úa". Několik stránek z kroniky dokonce zmizelo, ani ten papír to neunesl. (Když bylo po všem, tak se některé stránky v kronice zase najednou objevily vlepené)

Koncem jara hlásí odchod postupně harmonikář, basista, soubor se hroutí.
Celé léto se kapela nesešla, komunikuje se jenom občas a na dálku.
Telegram Markovi z konce srpna – prijmi basistu pritel kapely martin

- Na podzim se začíná znovu a jinak, bez holek, s novým basistou Vráťou Horčíkem. Ten našel na konzervatoři harmonikáře Kocourka, který se jevil být těžkým profíkem, ale ukázal se být spíš kreténem, jelikož místo zkoušek chodil hrát do Zlatý husy skopčákům k obědu. Naštěstí Němej byl už odpočatej a vrátil se.

- první koncert s novým repertoárem, v prosinci pořádá na Rokosce Zdeněk Suchý "Akci v kleci". Všude je rozsypáno spousta peří, sál vypadá jako vnitřek klece, místo pisoárů jsou otevřený zobáky, holky mají na prkýnkách nalepený peříčka(!) atd. Hraje Rock'n'roll Matěje Čecha, Laura s tygrama a Schodiště, tancuje UNO. Vypečený závěr roku.

 

1987 – do nového roku zvesela, zápis z kroniky : 6.1. Zkouška v půli přerušena (nastala oslava)
Krajíček s Vráťou ohlásili myšlenku
Vráťa několika nekoordinovanými pohyby způsobil sólo
Nedopatřením pak dostal Vráťa největší uznání v podobě razítka "Rudolf Kobián" do žákajdy za výrobu písně "Nic my prý do toho není", čímž se zhroutil celý systém známkování a smysl žákajdy jako takové vůbec. Cihla si oddechl, že už nemusí nosit od tatínka podepsané omluvenky.

- V řadě koncertů vyčnívá dubnová akce s Původním Burešem na Rokosce pro partu pošahanejch intošů v antickejch tógách. Samo o sobě to bylo celkem bezvýznamný, ale Němej tam tančil(!) a představil nám svojí slečnu(!) Jitku, obojí do té doby nevídané! Pro budoucnost kapely to mělo za následek to, že začal budovat rodinné hnízdečko a přestával mít na kapelu čas.

- V srpnu se zkušebna stěhuje z baráčku od Němýho (ze zřejmých důvodů) k Vráťovi do sklepa, kde hned na první zkoušce vzniká "Praporčice Hildegarda".

- Soustředění v Kytlici není moc dlouhé, ale zato plodné. Vznikají první věci pro U.S. VRATA a jejich muzikál "Timur a jeho Sparta".

- 19.10. zážitek roku: Přehrávky na lidové hudebníky

Nejmladší členové poroty byli Lešek Semelka a Karel Hála. Doporučili nám místo harmoniky elektrické klávesy! Nicméně jsme dostali nejvyšší třídu 3, což obnášelo 500,- až 1000,- Kčs za koncert + tzv. amortizace (to je asi proplácení v případě úmrtí kapely).

Další přínos přehrávek byl manažer Martin Miller, který se od té doby o nás staral. No a Vráťovi tam Doktor sehnal nové báječné zaměstnání - violoncellista ve smyčcovém triu v pohřební kapli na Olšanech. Včetně amortizace.

- Martin Miler vytvořil "pojízdný cirkus" Schodiště + Č.P. 87 Dana Kohouta + Vítkovo kvarteto a s tím jsme nějakou dobu jezdili. Byla to docela legrace, koncerty končily vždycky Vítkovci za podpory některých členů ze zbylých dvou kapel. Ta podpora spočívala v tom, že jsme poskakovali za nebohým Benem Vítkem a mlátili jsme mu do bubnů, pokud možno mimo správný doby. Nejpovedenější z téhle šňůry byl koncert v Karlových Varech, kde jsme hráli pro skupinu mongolských pastevců a partu ruských vojáků. Po skončení jsme se zcela vyjevený nechali od Vítkáčů, specielně od Jirky Růžka a zvukaře Honzy Dubna, zasvětit do tajů umění devastace hotelů. Tenhle si to ale fakt zasloužil, jmenoval se "Rudý dům".



1988 – Předtucha se naplnila, Němý odchází z časových důvodů z kapely. Naštěstí měl Cihla na vejšce spolužáka Mirka Klímu, harmonikáře, kterej se repertoár docela rychle a ochotně naučil. Typově zapadl do kapely dobře, je to taky takovej kedlubna.

- 27.3. se koná v Lucerně první z řady monstr akcí s názvem "Společenský večer přátel Vítkova kvarteta". Vítkovci v oblecích kalili šampaňský a cpali se kuřatama v boxerském ringu uprostřed Lucerny a k tomu jim vyhrávali: Laura a její tygři, Hudba Praha, Z kopce, Č.P.87, Panika, Ivan Hlas a Schodiště. Za pódiem byla velká projekční plocha kde se pouštěly klipy. Při našem bloku byla premiéra klipu od Suchýho "Nebezpečný živel" (vypadalo to jako když nahrává FISYO, koukali jsme na plátno, kde pobíhal Vinnetou, Suchý, řítily se lokomotivy, a my k tomu hráli). Jednotlivý písničky nám uváděl ze záznamu "ostrý obraz dobrý zvuk" Miloš Skalka, Suchý s Vratama do toho řádil na pódiu. Povedené!

- Výsledek spolupráce s Vítkovcema se dostavil brzo. Zlanařili jsme kytaristu Petra "Dědu" Mráze. Zvuk kapely se přitvrdil, je to konečně víc bigbít.

- V červnu se koná ve Chvaleticích festiválek – Stroje, Dunaj, Majklův strýček, Bez ladu a skladu a my. Poprvé na nás lidi hromadně tancujou. Do té doby jsme to měli trochu opačně, byli jsme spokojený když seděli a poslouchali. Když tancovali, měli jsme pocit, že nemůžou vnímat o čem zpíváme... Naštěstí jsme z toho vyrostli. A taky je pravda, že v těch Chvaleticích byli všichni zkouřený…

- 28.7. se účastníme další akce Vítkovců, tentokrát se konal "Pohřeb Vítkova kvarteta" na letním kině ve "Fučíkárně", tedy na Výstavišti. Za účasti spřízněných kapel proběhl monstr funus, na pódiu potaženým černým suknem, mezi stovkami zapálených svíček, s věncema a závěrečným odvozem Vítkovců černou "dvanáctsettrojkou". Vráťa dal k dobru jeden skutečně smuteční kus na cello z Olšanského repertoáru.

- Letní soustředění se buďto nekonalo, v kronice o tom alespoň není žádná zmínka, nebo proběhlo, ale nikdo si ho nepamatuje. Obojí je možné.

- Na podzim jsme hráli na nějaký šílený estrádě ve Slušovicích mezi dechovkama a módníma přehlídkama. Tím skončila spolupráce s věčně ožralým manažerem Milerem.

- 19.11. jsme vyrazili na obvodní kolo Rockfestu. Všechna ta hrůza týhle svazácký soutěže nám došla až na místě. Seznam asi dvaceti zoufalých "hevíků" a to nejblbější jako nesoutěžní host. Ani jsme nevykládali nástrojovku a upalovali jsme domů a do Demínky. Čekala nás pochvala od několika seriózních souborů a čistý svědomí.



1989 – 20.1. hrajeme poprvé v Malostranské besedě, atmosféra fajn, zvuk horší.

- V únoru jsme byli poprvé v rádiu. Hodný doktor Chlíbec nás propašoval do Větrníku a udělal nám profil z osmi písniček.

- Další plod z Vítkovcovské zahrádky, v dubnu jedeme do Dánska na "First International Glasnost Music Festival". Večer před odjezdem jsme se šli podívat do Sportovní haly na UB 40, což byl první větší koncert u nás, a druhý den jsme vyrazili do Aarhusu.

Přestože byl náš "specielně upravený" autobus plně obsazený, musel se tam ještě vejít kulturně politický dozor, dosazený Národním výborem – fízlové Janota a Prokeš. Většina z nás byla venku poprvé, takže jsme byli vyjevený už na odpočívadle na dálnici v Německu, když jsme viděli čistý hajzlíky na fotobuňku. Hodně nás zdrželo hledání splachovadla.

Soudruh Janota projevil svou inteligenci hned tamtéž. Vystoupil z autobusu s videokamerou a dlouze se zamyslel. Pak jí namířil k nebi a natočil si letadlo.

V Dánsku bylo fajn, mezi kapelama z Polska, SSSR a NDR jsme spolu s Vítkovcema docela zářili (psali to v dánských novinách). Největší odezva byla, když vypadl proud a Doktor s Mírou slezli pod pódium a jen tak s harmonikou spustili staropražské odrhovačky. Všichni čuměli jak dánové.

Poslední den po skončení festivalu jsme ještě museli počkat na náš kulturně politický dozor, který si fotil malým "civilním" foťákem v přístavu velké lodě, a jelo se domů.

- Občasné lidovkové úlety přerostly do skoro regurelní kapely "Schodišťanka", jejíž pouliční vystupování na pěší zóně se později přesunulo do restaurace "U české koruny" u obory Hvězda, kde nějakou dobu fungovaly pravidelné pátky.

- Další a poslední vliv Vítkova kvarteta byl poměrně zásadní. Cihla s Vráťou a Dědou Mrázem se nechali zlákat "neomezenýma" možnostma Vítkovců, a odjeli s nima do Švédska na turné s tím, že po návratu už na Schodiště asi nebudou mít čas.

Zbytek kapely začal zkoušet jinde a v jiné sestavě, ale varianty s Radkem Komersem na basu a Martinem Staňkem na tubu nikam nevedly. Pár účastí na koncertech v Lucerně v jednorázově obnovené původní sestavě, během hektické doby 1989-90, ani natočení klipu na "Hozenou do gala" pro studentské vysílání, nic nezměnilo na skutečnosti, že šlo Schodiště do kopru. Navíc Míra zjistil, že ho to v tý zasr… Praze už vůbec nebaví a že musí pryč.

A tak v době, kdy se každý sápal po nových možnostech hraní ve vznikajících klubech a vydávání desek u nových a vstřícných (zatím) firem, se Schodiště uložilo ke spánku.



1991 - mrtvo



1992 – ještě větší mrtvo



1993 – Nemožné se stalo. Suchý pořádá ve Vinohradském divadle výroční pořad "10 let VRAT", a při té příležitosti se má objevit na pódiu i Schodiště. Vypadá to že jsou všichni odpočatí, a tak při zkoušení na Suchýho akci začaly vznikat samovolně i nové skladby.

Mezitím si nás Pafka Wellner pozval na svatbu, abychom mu zahráli, a my jsme najednou zjistili, že nás to spolu zase baví. Cihla s Vráťou si přitáhli sebou z Vítkova Kvarteta II (které mezitím vyšumělo) kytaristu Zdeňka Pláška, Marek si zase přivedl spolužáka ze základní školy Martina Roušara, který fouká na klarinet, a byla na světě nová sestava. A hlavně fungující sestava.

- Když už jsme se tak hezky začali rozjíždět, přišlo na řadu konečně i nahrávání desky. K dispozici bylo "Mirdovo studio" jakožto vydavatele, v příjemném prostředí s úžasnou restaurací U Koníčků a tenisovým kurtem. Deska sice měla a mohla dopadnout (hlavně znít) úplně jinak, ale dneska už je to fuk. Je to prostě konzerva celé té doby od roku 1983 do roku 1993.



1994 – Honza Lacina z Reflexu spolu s Darjou Špačkovou zakládají agenturu SORRY MUSIC, která se stará o Bílou nemoc, Chinaski, Schodiště a Lacinovu kapelu Podivné jméno pro psa. Koncerty začínají docela fungovat a nám se definitivně otočilo měřítko úspěšnosti vystoupení. Když lidi netancujou, jsme z toho nervózní. Naštěstí se to stalo asi jen jednou. To když se Doktor zbláznil, a řekl v OK Klubu ve Svitavách lidem hned po druhé písničce, že "…my v Praze jsme zvyklí, že na nás lidi tancujou…" No, dohráli jsme živí…

- Zranění přišlo až později, během hodně veselého koncertu na Petynce si Vráťa zlomil kotník.

- V létě se konal ve Valmezu pro nás historicky významný Valašský špalíček, místo, kde vznikl Dysko song. Cestou do Valmezu bylo strašný vedro, a tak jsme se těšili, že až pojedeme v noci zpátky, že bude příjemněji. Na místě jsme zjistili, že místo ve 22.00 máme hrát až ve 2.00 v noci. Tak jsme šli do místního "lepšího" podniku na večeři. Po desáté hodině pohasly světla, roztočila se zrcadlová koule a vypukla nefalšovaná, skutečná diskotéka. Většina z nás opravdu nic takového ještě v životě neviděla, takže se ten masivní zážitek během několika hodin musel přeměnit v písničku. "Postavte se na značky, zaujměte místa…" Výživné.

No a nakonec na nás přišla řada až ve 4.15 ráno. Sice se nám podařilo všechny spící zase postavit na nohy, ale domů jsme jeli až zase za plného slunce. Hrůza.

- Kytlické soustředění probíhá velice uvolněně, až divoce. Sluníčko svítí jako vzteklý, všude pobíhají psi, fernetu a rumu protékají hektolitry, každý den se jezdíme koupat, jenom chudák Vráťa si kvůli gypsu smáčí zadek v potoce. Kronika zaznamenala několik písemných výpadů od členů, kteří jinak perem moc nevládnou, a i od těch, kterým psaní normálně nedělá žádné větší problémy, vypadají příspěvky jako od propadnuvšího dislektického dítěte.

- Martin Roušar si nechtěně vysloužil přezdívku Jaroušek. Někdo se ptal, kdo byl s náma ještě v hospodě. No a zkuste odpovědět s opilým jazykem v puse, že tam byl ještě Roušar. Od výsledného "-JoaRoušr-" je k výslednému Jaroušek už jenom kousek.



1995 – Tento rok, přestože byl poměrně nabitý, se s kronikou nějak minul, asi nebyl čas zaznamenávat události a postřehy, či co. Prostě hraní, hraní, Kytlice, hraní, hraní… až se z toho několika lidem rozložily rodiny. Taky dobře.

- Ve Zdendově rodné Litomyšli na festivalu vzniklo od té doby oblíbené (u Marka už méně) označení. Když nás na pódium po Mišíkovi uváděl totálně zlitej pořádající člověk jménem Krtek, pronesl mezi škytáním do mikrofonu, s rukou namířenou na Marka, jenom " herec, - , syn ". A bylo vymalováno.

- Visačka "ARTIST – Marlboro Rock In 95", zasunutá v kronice, napovídá, že jsme tenhle rok asi něco provedli, co jsme asi neměli. Radši si to nepamatujeme.

- Před vánocema s náma natáčí Olinka Dabrowská klip na "Sestřičku Kristu". Docela zabodoval v "60"ce, kde třikrát za sebou vyhrál. Což ovšem není moc těžký.



1996 – Jaroušek přišel s novou image, k buřince a fráčku si přidal paruku s dlouhatánskejma prořídlejma vlasama. Vypadá to dost dobře, po koncertě mu na to vždycky holky šahaj a řikaj, "to je fakt tvoje?".

- 1.6. jsme v Litomyšli na Rockovém kotli hráli po půlnoci finále. Předcházelo tomu menší extempóre, kdy při vystoupení Vanessa Gun začal Samír Hausner vykřikovat něco o "línejch negrech, co se tam vzadu válej", a jeden odhodlaný ochránce, zřejmě Pavel Fajt, se jich šel na pódium zastávat. Problém byl v tom, že tam nikde žádný negři nebyli, a že ty mamlasové při tý rvačce sejmuli z pódia Vráťovi basovej aparát.

- Kytlicí počínaje začala příprava nového materiálu na další desku. Na zkoušky začal chodit Alešek Březina, v roli hudebního hlídače, a odstraňoval nám z písní nepatřičné noty. Později jsme je tam zase vrátili, ale bohužel až po natočení desky. …herec-syn ovšem s touto teorií nesouhlasí.

- Hráli jsme poprvé v Českém Brodě, kde jsme získali nové přívržence a manažerský tým současně, Petra Fořta a Michala Thomese, což je jinak agentura AMEBA, pořádající čím dál lepší festival Rock for people.



1997 – Desku jsme natáčeli v Brně ve studiu Audio Line u Vládi Holka, kde natáčejí různý party, většinou z okruhu Indies. Od Psích vojáků až po Brutus.

Natáčení probíhalo celkem v pohodě. Hned první den po příjezdu a po ubytování v penzionu Slunce, se nám ztratil Míra, a do druhého dne odpoledne jsme o něm nevěděli. Ve studiu jsme byli od 9.00 ráno a harmonika nám docela chyběla. Teprve odpoledne jsme se dozvěděli od hodné paní domácí z penzionu, že "ten zamračený pán" už přišel a šel si hned lehnout. Noční Brno vykonalo své. Podrobnosti neznáme dodneška.

Dál už probíhalo natáčení v klidu. Jenom jsme se párkrát netakticky pohádali s producentem Jakubem Mejdřickým, protože jsme pro něj byli prý jak mateřská školka, což jsme si nemysleli, ale byla to vlastně pravda. …protože on to všechno platil.

- Na to, jak rychle probíhala vlastní práce na desce, tak se nějak zasekla ta fáze potom. Nakonec deska vykoukla na svět až v prosinci, pod hlavičkou Indies.

- 27.1. proběhnul křest desky v Malostranské besedě. Vlastně to nebyl ani křest, ani obřízka, ale opravdové "vítání občánků". Projev pána s deskami a se šerpou přes hruď, recitující školák (vietnamec), květiny, no prostě vostuda. Ale bylo narváno.

- Míra sehnal tučného sponzora, takže jsme mohli natočit klip k desce "Beze vší poezie". Režíroval ho knoflíkář Petr Zelenka a točil Miro Gábor. Odehrával se ve studovně v pražském Klementinu, a na toaletách tamtéž. Při té příležitosti Marka totálně očarovalo povolání PATINÉR. To přijeli dva chlapíci a pomocí fantazie, odpadků, rydel a barev, včetně hovnové, totálně zdevastovali luxusní záchodky. Vzali si honorář a odjeli. Markovi se zdálo, že tento způsob výtvarné práce docela koresponduje s jeho pohledem na svět.

My sami v tom klipu vlastně ani nevystupujeme, až na konci, na těch záchodech. Jsou tam hlavně různí hosti, jako Ivan Hlas, Pavel Bobek, Honza Dědek, Bróďa, Miky Volek (resp. jeho slavné brýle a kožich vycpaný Filipem Menzlem) a další osoby, které neunesli tíhu "vědění" a porůznu se po studovně věšeli, podřezávali, upíjeli k smrti a stříleli do hlav. V hlavních rolích, těch přeživších, hrál Filip Novák a krásná, leč blondýna, Klaudie. Povedl se skvěle, ale liknavostí vlastní a jiných se v televizi moc neohřál…

- Na festivalu v Českém Brodě se poprvé podařilo převést do větších rozměrů "spartakiádní cvičení" při Dysko songu. Pohled na Doktora s Jarouškem, jak ovládají dav, byl úžasnej.

- červenec – Kytlice byla poprvé ve znamení kompletního autoparku. Ještě že je nás jenom sedm a že má Marek nad chalupou velkou louku, kam se všichni vejdeme. No jo, už jsme asi slavná kapela, když máme každej svůj nablýskanej vůz…

Soustředění probíhalo v pohodě, až na destruktivní návštěvu scénáristy Petra Jarchovského s Olinkou Dabrowskou. Odrhovačka od Nicka Cavea "Death is not the end" v jejich podání se španělkou v půl šestý ráno, to byl opravdu smrtící konec!

- Zdenda nějak propašoval do podmínek našich koncertů 70 fialových lentilek. Jen tak. Samozřejmě to nikdo nebral vážně. Pak jsme jednou přijeli do nově otevřenýho klubu Spider na Kladně, a kromě toho, že to tam bylo skvělý, tak jsme měli v šatně talíř se sedmdesáti fialovejma lentilkama. Úžasný, ne?



1998 – Byli jsme podepsat nějaký složitý formuláře na INTERGRAMu, což je podobná parta jako OSA, a tam nám řekli, že dostaneme poštou asi tisíc peněz za mediální šíření naší hudby. Taky nám řekli, že časem možná zase něco přijde. "Jsme za vodou!"

- 31.1. jsme hráli na totálně zamrzlé Cibulce na akci "Rock pro zelený tulipán". Magor Jirous tam předváděl svůj oblíbený striptýz, a načasoval si to skvěle, i když určitě ne záměrně. Zrovna když Doktor zpíval v Kouzlu noční samoty "vzpomínám si na tebe už jenom matně, jen když si svlíkám kalhoty", tak v ten moment je sundal.

- V únoru objevujeme jeden z nejpříjemnějších klubů, co jsme do té doby poznali, Agoru v Chrudimi. Hned na to ten nejhorší, New York v Budějovicích.

- V březnu jsme si poprvé zkusili "zrušený koncert". Do Jánských lázní v Krkonoších se dostalo jenom naše jedno auto, to druhý o půl hodiny později už v závějích a chumelenici cestu nenašlo. Aspoň že to šlo zpátky. Ta první parta pak čekala v zachumeleným kulturáku s pár lidma, co bydleli nejblíž a přišli na koncert, až je odhrabou.

- 26.6. na Valašském špalíčku jsme dostali "ocenění" za desku roku od hudebních publicistů. Jmenuje se "Žlutá ponorka", a je to taková "antigrammy". Fajn pocit.

- srpen -Soustředění v Kytlici bylo nějaký divný, takový jiný. Doktor s Cihlou si pořád navlíkali takový barevný obepnutý úbory s různejma nápisama, a děsně rychle odjížděli na kolech do strašlivý dálky, aby se pak mohli večer úplně zničený vrátit zpátky. Zdenda pro změnu hned druhý den odjel do Mělníka natáčet se ZOO muziku k filmu, nebo co. Aspoň že jsme tam měli novou zábavu, šipky.

Největší zážitek ze soustředění byla návštěva kina v České Lípě. Blues Brothers 2000. Poznamenalo nás to na dlouho. Ještě rok po té nás Doktor unavoval a otravoval, abysme hráli Nebeský jezdce.

Další zážitek byla Doktorova nová hračka, veliký samohrajný klávesy, který jsme pojmenovali podle soundu naší oblíbené zpěvačky "Dádostroj".

V hospodě "U lucerny" začali výborně vařit, takže jsme tam byli několikrát denně, pod záminkou, že program příštího dne je třeba pečlivě naplánovat.

Jo, a taky jsme vlastně hráli. Občas.

- Od října nám naši manažeři AMEBA obstarali spolujezdící kapelu Divokej Bill, Jsou v pohodě a děsně rozjetý. Je poučný je sledovat, jak se koncert od koncertu zlepšují. A to hráli zadarmo! (no, my vlastně skoro taky)

- První koncert s Billama, v Praze na Deltě, jsme málem museli zrušit. Marek si něco udělal s tříslama, a nemohl chodit, ani bubnovat. Na poslední chvíli jsme ukecali Bena Vítka z někdejšího Vítkova Kvarteta, aby nás zachránil. Cestou na Deltu jsme mu v autě pustili alespoň část našeho repertoáru a on dělal, že si to bude pamatovat. Při hraní mu potom Vráťa ukazoval začátky a konce písní, jak mu ostatně ukazoval už léta v Mefistu, a dopadlo to výborně.



1999 - Z kroniky se pomalu ale jistě stává spíš foto album s heslovitými popiskami, čímž nabývá rychleji na objemu. Takže se není čemu divit, že jedeme už třetí knihu.

- V Čelákovicích, v klubu Mord, nás před hraním pohostili. Venku před klubem se rožnilo, říkali, že nám dají ochutnat selátko, chutnalo to tak spíš jako možná jehňátko, ale byl to pejsek.

- Rock for people v Brodě, je poslední koncert se Zdendou, který ohlásil odchod. Důvody se různí. Ze začátku se zdálo, že najít kytaristu nebude problém.

- Kytlice bez Zdendovy kytary zas nebyla tak neplodná, ostatně, byli jsme už zvyklí z loňska. Poprvé v historii Schodiště jsme vyrobili instrumentálku. Svinska pržola, neboli vepřová kotleta, pozůstatek inspirace z Markovy a Vráťovy dovolené v Bulharsku.

- Objevujeme další bezvadnej klub, vlastně hospodu, k tomu mexickou, Zach’s Pub v Plzni. Zdenda ještě zaskakuje za zatím neexistujícího kytaristu.

- Začínají se nám čím dál víc líbit spíš hospody, než kluby. Jako třeba Dundee Jam na Kladně. Je to tam pohodový, a ještě jsme tam sehnali novýho kytaristu, Michala Aulickýho.

- Michal se učí poměrně rychle, ale jsme trošku vyplašený z jeho stylu, je to jazzman. Přestože se ochotně snažil přizpůsobit, docela jsme v prosinci uvítali, když se Zdenda rozhodl, že nikam do ciziny neodjede, a dobrovolně (s malou dopomocí) se vrátil.


2000 – první koncert nového roku v lednu v Rock Café, spolu s Ultra punk, Pod černý vrch a Echt!. Marek si pár dní před tím pořezal ruku (prý nechtěně), takže za něj zaskakoval Ben Vítek. Marek měl tím pádem jedinečnou možnost si nás poslechnout po šestnácti letech coby divák, ale srabsky po deseti minutách zdrhnul. Nervy to neunesly.

- Chystání na novou desku je provázeno schůzkami s potencionálními vydavateli, taktickými poradami s různými chytrými lidmi, následováno diskusemi ve zkušebně provázenými křikem a práskáním dveřmi. Tak, buďto se ukáže, že jsme opravdu mateřská školka, nebo se posuneme o kousek dál ve vývoji. Prý se o nás traduje, že jsme nejlínější kapela. Musíme to napravit.

- Marek přitáhnul do zkušebny starej kotoučovej magneťák REVOX, půjčenej od Miloše Zajdla. Vypadá báječně a nahrává taky báječně!

- Vráťa po deseti letech shodil háro, je nakrátko a skoro blond – Lunetic!

 

Od září začínají fungovat naše webové stránky a kronika se rozdělila na dvě verze. Tu papírovou stále udržuje Marek, tuto virtuální má v moci Vráťa. Se všemi následky v pravopise, slohu a faktech.