Blog pod Schodištěm

rozumy

Všechno to začalo sedmého září.

Tedy ne že by to mělo s tím datem něco společného, ale na úvod ta věta vypadá dobře, hned zaujme a přitáhne pozornost.

Takže zpátky k příběhu. Zaučoval jsem ve zkušebně svého záskoka, kamaráda Pabla, na nadcházející dva koncerty, které nebudu moct odehrát kvůli dovolené. Termíny se nečekaně zkřížily a nejde s tím hnout. Kapela bude poprvé bez kapelníka. Musím jim předem připravit playlisty, namazat svačiny a naladit nástroje, to ostatní už snad zvládnou sami. O Pabla strach nemám. Je to kámoš a letitej fanda Schodiště, všechny písničky zná, některý i dvakrát. Zahraje všechno krásně a líp než já, určitě přidá i nějaké nové noty, protože má na své base "Mázlovce" šest strun, na rozdíl od nás obyčejných čtyřstrunných tvrdičů muziky.
No a jelikož se v den zkoušky s Pablem nakládala naše nástrojová aparatura včetně nástrojů do auta na následující den, zůstala mi ve zkušebně jenom moje stará, dlouhá léta nepoužívaná basa Aria. Můj současný nástroj Fokus MusicMan byl v autě.

Tu Arii jsem koupil někdy začátkem devadesátých let do George Kozla, basisty a obchodníka s nástrojema, zakládajícího člena Blue Effect, který kdysi emigroval do Švýcarska a po revoluci začal jezdit do Čech na návštěvy. Měl v té době kapelu Crown, já hrál tenkrát s Vítkovcema a několikrát jsme si společně zahráli. Na bicí hrál s Jirkou Kozlem spoluemigrant Karel Káša Jahn, legendární bubeník někdejších Rebels. Dej mu pánbu lehký nebe. A s Kášou jsme se tenkrát srazili v klubu Futurum na Smíchově, kde jsem zrovna tančil s mladou Zuzankou Michnovou Mlčochovou a on tančil vedle nás. Nebo spíš proti nám. Srazili jsme se hlavama. Strašně. Až jsme si oba kecli na zadek. Tancovali jsme na Faith No More. Že to motám? Že to sem nepatří? Patří. Ta basa Aria, byla ta samá, na kterou hrál Billy Gould, basák z Faith No More. Třeba v tomhle klipu k veleslavný písničce Epic, díky který se FNM stali slavný...

 

No zpátky k tý mojí starý base a ke zkoušce s Pablem. Ona byla po těch letech chudinka celá zaprášená, s vymlácenýma strunama a naštípnutým tělem. Ale hrála. To je hlavní. A tady to všechno doopravdy začalo.
Já si myslím, že jak jsem jí ty dvě hodiny držel v náručí, dotýkal se jí a hrál na ní, tak se probudila k životu. A zastesklo se jí po starých časech. A začala konat. Nenápadně, polehoučku začala spřádat průběh následujících dní.

Nadešel pátek 13. června a my vyrazili do Tábora. Už to datum se Arii povedlo. Nic nenechala náhodě.
Cestou  z Prahy jsme se několikrát zasekli v hustý zácpě, a přímo v Táboře, kde jsme rozhodně nebyli poprvé, jsme zakufrovali i se dvěma navigacema. Náhoda? Na letiště, místo konání firemního večírku našich kamarádů a sponzorů, firmy SC Metal, jsme dorazili se zpožděním, takže proběhla spěšná stavba a zvučení nástrojů, rychlé pivo a letmý pohled na hromady jídla v rautovém stanu. A šup na pódium. Pojďte hrát, už tancujou.
No, moc lidí popravdě netancovalo, před pódiem nijak husto nebylo, všichni poslouchali spíš z povzdálí. Když jsme dohráli, nastal čas dohnat co jsme zameškali před hraním. Ale ouha, rautový stan byl už vymetený. Je jasné, co dělali všichni ti, co na nás netancovali. Zase jen náhoda?
Alespoň pití že bylo dost. S místní partičkou jsme u barového stolku poslali dokola nějaký kořalky, piva a bylo veselo. To, že jsem díky součtu všech předchozích událostí pil na lačno, mělo za následek rychlé ožrání, a to mělo také svůj předem připravený dopad. Žádná náhoda. Dál to šlo jako po drátkách. Nástrojovku naložil náš řidič Libor, zbývala jen zběžná kontrola placu za pódiem, kde jsem chvilku pokecal s Pavlem Koudelkou z Mňágy, která právě dohrála a tradá domů. Zhruba v půlce cesty na Prahu mi zvoní telefon. Pájinka, naše bývalá drummerka. Prej že jí volal Koudelka, že jsme nechali za pódiem basu...! Dílo bylo dovršeno. Aria vyhrála, do Tábora jsme se už samozřejmě nevraceli.

Na druhý den v sobotu mě Aria vzbudila už v osm ráno. Večer nás čekal dvoják. Takže hybaj na Pankrác do krámu Kytary.cz pro nový struny, trsátka, kabel a kožený popruh. Sakumprdum za dvanáct stovek a to byl ten popruh ve slevě. Místo měkkého obalu jsem našel doma starý tvrdý futrál, v něm ještě playlisty od Mefista a Schodiště z roku '94 a hromádku pytlíků ČSA (nepoužitých samozřejmě). Místo urvaného ucha bylo přišroubované držadlo ze starého cívkového magnetofonu Sonet Duo. Dýchla na mě klasika.
A pak jsem se pustil do díla, obě moje děti pomáhaly. Svlíknout z basy starý potah, celou ji umýt a vypucovat, spravit naštíplé tělo Herkulesem a hliníkovou páskou, natáhnout nové struny, přidělat popruh, vyříznout do něj díry na trsátka a přelepit úděsnýho zlatýho orla (proto byl ten řemen asi ve slevě) černou gafou.

A jedem. Večer holka hrála jak za mlada. Rozdílná menzura a jiná šířka krku sice dávaly prstům během první akce v Dobrušce docela zabrat, ale na druhém hraní v noci ve Vamberku už to hrálo jako kdysi. A do toho tam byla Pájinka, která tam hrála před náma s Krausberry, tak jsme se museli s Arií vytáhnout. Mimochodem to byl zatím náš nejlepší letošní koncert...

No a po týdnu jsem si dojel na Hradčanské náměstí, kde zvučil táborský zvukař Luboš Kocourek nějaký koncert. Ten byl tak hodný, že toho mého zapomenutého Fokuse celou dobu opečovával u sebe ve skladu a dovezl mi ho až do Prahy. Jako projev vděku jsem mu šoupnul lahev karibskýho rumu, popadl basu a mazal s ní domů.
A když sem ji doma vybalil z futrálu, měla zlomenej krk.

Ba ne, dělám si prdel...

Vůbec jsem ji ještě nevybalil.