Blog pod Schodištěm

rozumy

Onehdá jsme takhle před Vánocema seděli skoro celá kapela v restauraci U prince Miroslava v Radlicích, a něco slavili. Jelikož je to hospada muzikantská, scházejí se tam a dokonce i bydlí různé muzikantské existence, v čele s panem domácím princem Mírou. Ten večír tam s námi u dlouhého stolu zvaného Osada seděla i kapela Rudovous, maje namířeno na zkoušku v nedaleké zkušebně. Ale chlapci se nějak stále nemohli odpoutat správným směrem, a tak se pilo a debatovalo.

Přišla řeč mimo jiné i na Beatles. Frontman Rudovousu Bonzo vykládal nějaké rozumy na téma harmonika, přesněji akordeon, a mimo jiné pravil, že prý třeba takoví Beatles v žádné své písni akordeon nemají. Chtěl jsem se mu vysmát do obličeje a vysvětlit, že s Beatles a akordeonem je to úplně jinak než si myslí, ale vzhledem k pokročilé hodině a vypité hladině se mi to nepodařilo. Činím tak s odstupem až nyní.

Rudovous v restauraci U prince Miroslava: stojící Bonzo a smějící se princ Míra Rudovous v restauraci U prince Miroslava

Takže Bonzo, jak to bylo s Beatles a akordeonem...

Začnu zeširoka. Na gymnáziu Quarry Bank v Liverpoolu vyučovala tělocvik bývalá rakouská krasobruslařka, medailistka ze zimních Olympijských her v roce 1932, Fritzi Burgerová, která před válkou a před Hitlerem prchla z rodného Österreichu do Anglie. 

Nacistická ideologie totiž začala v polovině třicátých let nezdravě zasahovat i do sportu. Vrchní říšský trenér nutil svou svěřenkyni Fritzi k ideově podbízivým, avšak sportovně nepřijatelným výkonům. Konkrétně se jednalo o skok zvaný odpíchnutý Rittberger, populisticky zprzněný na odpíchnutý Hailberger. Skok nejenže popíral sportovního ducha, ale ani nerespektoval fyzikální zákony, respektive udržení rovnováhy při výskoku. Provést rotaci těla s jednou rukou připaženou a druhou vztyčenou je takřka nemožné.

Fritzi provádějící běžný odpíchnutý Rittberger                          Pokus o odpíchnutý říšský Hailberger

Mladičká Fritzi se tomuto nesportovnímu nátlaku postavila rozhodně na odpor, čímž si přivodila dva pády. První, když při nácviku pokřiveného výskoku upadla na led a vážně si poranila kostrč, načež následoval druhý pád, kdy kvůli absenci na všearijském tréninku upadla v nemilost vrchního říšského trenéra. Emigrace pro ni byla jediným řešením a díky předchozím dobrým sportovním vztahům padla volba na Anglii.
Zde svoje sportovní zkušenosti záhy dokázala uplatnit coby učitelka tělocviku, což byl jediný obor, kde jí nebyla na překážku jazyková bariéra.

Po válce se rozhodla v Anglii zůstat natrvalo. Díky všeobecné poválečné krizi a s ní souvisejícím nedostatkem kvalitního učitelského personálu, vydalo britské ministerstvo školství nařízení, ze kterého vyplývala povinnost pro každého pedagoga, přibrat si ke svému vyučovacímu oboru další vedlejší předmět. Fritzi se díky svému jednostrannému sportovnímu založení stále potýkala s angličtinou, a tak se ministerské nařízení pro ni mohlo stát osudným. Naštěstí si vzpomněla na nástroj, který ji provázel celým dětstvím v Tyrolích, na akordeon. Přesněji na knoflíkovou heligonku. Druhým předmětem se tak zcela logicky stala hudební výchova. Tento předmět, respektive nástroj, jí navíc jako jediný vyhovoval i z důvodu přetrvávajících problémů způsobených kdysi neblahým pádem při nácviku odpíchnutého Hailbergeru. Při hře na heligonku se totiž stojí.

Ze sportovně založené ženy s exotickým nástrojem a roztomile neohrabanou angličtinou se stal miláček Liverpoolského učitelského sboru. Do Fritzi byl platonicky zamilován snad každý student obecného gymnazia Quarry Bank. Mezi nimi, světe zboř se - i jistý Paul McCartney a John Lennon. Nyní nám již do sebe začíná krásně zapadat mozaika jednotlivých, zdánlivě nesouvisejících osudů.

Historie postav Paul McCartney a John Lennon je obecně známá. Alespoň ta větší a veřejnosti odkrytá část. To co zůstává stále ukryto, je jeden drobný fakt, a sice na jaký nástroj tito dva slavní hudebníci začínali svou kariéru. Ano, byla to heligonka. Díky lásce k učitelce Fritzi Burgerové přilnuli k tomuto nástroji a založili svou první studentskou skupinu, kde nehrála prim žádná kytara, ale právě knoflíková, tyrolská heligonka.

McCartney a Lennon při jednom ze svých prvních vystoupení. 

Díky konzervativnímu britskému publiku se však jejich doma získaná popularita neměla šanci dostat nikam dál, v Londýně jejich zvláštní nástrojové obsazení nikoho nezaujalo. Rozhodli se tedy prorazit do zahraničí, jejich první cesta vedla do německého Hamburku. U místního publika, skládajícího se převážně z námořníků, jejichž oblíbeným nástrojem je právě akordeon, si McCartney s Lennonem slibovali vřelejší přijetí než u anglických posluchačů.
Jaké však bylo jejich rozčarování, když je po prvním vystoupení na Reepperbahnu německé publikum vypískalo. Zdejší mládež totiž nedávno zasáhla vlna amerického rock'n'rollu a nic jiného v místních klubech nemělo šanci uspět. Aby si mladí Beatles vydělali alespoň na zpáteční cestu, museli Paul s Johnem odložit heligonky a sáhnout po kytarách.

Na protest proti módní vlně se Beatles rozhodli vystupovat otočení zády k lidem. Heligonka smutně zahálí.

Neobvyklé melodické postupy písní Beatles, zkomponovaných pro dvě heligonky a následně z nouze přetransponovaných pro kytary, byly natolik zvláštní a líbivé, že netrvalo dlouho a z Beatles se staly hvězdy, jejichž popularita se rozletěla do celého světa.

Po návratu do Anglie se ještě občas snažili alespoň ve studiu svůj oblíbený nástroj využít, ale docházelo k tomu čím dál méně a na nahrávky se z těchto snah nedostalo v podstatě vůbec nic.

Při nahrávaní druhého alba "With The Beatles" již heligonka definitivně ztichla.

Následující období růstu slávy Beatles je již historie obecně známá a z pohledu našeho zájmu nijak důležitá. 

Teprve až na konci společné kariéry došlo málem k návratu zapomenutého nástroje. 
Lidsky i hudebně vyčerpaní Beatles natáčeli ve studiích Abbey Road svoji labutí píseň, album Let It Be. Lennon si díky posunům v hlavě a v čase, způsobenými LSD, vzpomněl na svou dávnou lásku, a v bohatě vybaveném instrumentáři studia našel starou heligonku. Do všech členů se vlila nová krev, zapomenuté postupy a harmonie jim daly čerstvou sílu a znovu nalezené tóny daly vzniknout novým písním.

Lennon při nahrávání Let It Be se znovu nalezenou heligonkou.

Vychladnutí přišlo záhy, producent George Martin a hlavní zvukař studia Geoff Emerick heligonku kategoricky odmítli a zabavili nástroj s tím, že jim bude vrácen na konci nahrávání. Poté donutili členy skupiny všechny party hrané na heligonku nahrát znovu na běžné nástroje. Posluchači by prý takovýto psychedelický úlet nevstřebali a pro soubor by to byl podle Martinových slov jistý konec. Beatles ho poslechli, písně přetočili, a krátce po vydání Let It Be se, jak je obecně známo, rozpadli.

Producent Beatles George Martin a sound engeneer Geoff Emerick se zabaveným nástrojem

V dalších osudech se již jednotliví členové nejslavnější skupiny všech dob s heligonkou nesetkali.
Fritzi Burgerová dožila v klidu v Liverpoolu bez jakéhokoliv povšimnutí médií, přestože to byla právě ona, kdo měl neoddiskutovatelně a jednoznačně největší podíl na vývoji Beatles. 

Fritzi Burgerová na konci sedmdesátých let.

Pro pochybovače, kteří nevěří historickým pramenům - důkaz nejjasnější: stačí se zaposlouchat do jakéhokoliv ranného hitu Beatles, jako třeba Love Me Do, Misery, Please Please Me a dalších. K tomu stačí přičíst zvláštní ladění heligonky, kdy jednotlivé klapky, spolu bezprostředně sousedící, tvoří vždy spolu ladící souzvuk. A to je ten důkaz nejpádnější. Všechny tyto známé melodie jsou totiž tvořeny skupinami tónů, nacházejícími se na knoflíkové harmonice v rozpětí právě takovém, které je schopna obsáhnout malá, chlapecká ruka. Pro pomaleji chápající řečeno polopaticky - všechny tyto melodie byly zkomponované na heligonku!

Takže Bonzo, takhle to bylo s Beatles a akordeonem!

 

VŠECHNO NEJLEPŠÍ DO NOVÉHO ROKU 2013:-)