Blog pod Schodištěm

rozumy

Začnu ze široka. Někdy v roce 1982 přestoupil do naší třídy na Pražské konzervatoři z Ostravy houslista Petr Štverka. Víc než houslista to byl ale skejťák a díky němu jsem přičichnul ke komunitě a kultuře, o který jsem před tím neměl ani páru. Chodil sem s ním na Strahov k prvnímu „účku“ (U rampa), což bylo tehdejší centrum téhle excentrické společnosti, z blízka či dálky sem poznal spoustu zajímavých lidí (patřili sem například bratři Formani, ale bohužel většina z těch lidí co jsem poznal z blízka, ještě před rokem 89 emigrovala, včetně Petra Štverky). Začal sem jezdit na skejtu a na bruslích (tehdejší skate rolls vypadaly jinak než dnešní inline brusle), časté pohmožděniny rukou se bohužel moc neslučovaly s mým hraním na violoncello, takže sem tohle odvětví spojené s tvrdým asfaltem časem opustil. Ve Štverkově improvizované snowboardové manufaktuře v panelákovém sklepě na sídlišti v Řepích, sem si s jeho pomocí postavil svoje první dvě prkna. Občas sem s ním jezdil na závody, které byly nejen o závodění, z některých historek se časem staly legendy.

 

No a ke všem akcím patřila neodmyslitelně muzika. Hodně free a divoká hudba, mix punku, new wave, hardcore a hiphopu, respektive toho co těmto stylům předcházelo.

Po jednom z mejdanů se mi do ruky dostala zapomenutá kazeta, na který byla skvělá muzika, něco mezi punkem a synťákama, trochu jako Devo. Ale nebyla to originál kazeta, jenom kopie, jak jinak, a na ní napsáno pouze OGI. Nevěděli sme jestli to je vůbec název toho co na tý kazetě je, ale říkali sme tomu tak. Původního majitele který by nám snad řekl víc, sme už nenašli. Kazeta se časem ztratila, někde na pásce jsem měl kopii, ale kotoučák už byl dávno mimo provoz. 
Když jsem začátkem devadesátých let začal chodit do půjčovny cédéček (za Kotvou...), zabrousil jsem občas v katalogu na písmeno O, jestli tam nenajdu něco jako Ogi. Nic.

Pátrání pokračovalo i v další dekádě, tentokrát už na internetu. Ovšem taky bez výsledku. Teprve někdy v roce 2008, kdy jsem objevil blogy s hudební tematikou a s linkama na sdílené servery se spoustou zajímavé muziky, jsem našel první stopu! Pak už to šlo rychle. Přesněji rychlostí 512kB/sec. Stačilo do googlu zadat slova ogi a slogan jedné písně co jsem si ze ztracené kazety pamatoval - king kong. Na jednom francouzském blogu o nové vlně byla zmínka o projektu jistého maďarského hudebníka jménem Peter Ogi, který ve spolupráci s Malcolmem McLarenem (ano, ten co stál za slávou Sex Pistols) vydal v roce 1980 u francouzské pobočky EMI desku s názvem OGI, na které mimo jiné byla skladba King Kongs Tear. A byl jsem doma. Jeden z diskutérů pod blogem, nějaký maďar Zoltán (kdo jiný!), vlastnil původní vinyl. Stačilo se zmínit a už mi přes jeho ftp putoval balíček s ripem desky. Pátrání slavilo po víc než dvaceti letech úspěch!
Radost byla nesmírná, akorát už sem se o ni neměl moc s kým podělit. Z lidí, se kterýma jsem tenkrát na téhle muzice ujížděl, nebyl kolem mě už nikdo.

Tak sem to alespoň poslal do redakce mého oblíbeného hudebně/společenského časopisu Filter, ještě než stačil zaniknout. Měl jsem za to že by je to mohlo zajímat, vzhledem k dobové oblíbenosti electro clashových kapel, jejichž kořeny rostou z osmdesátých let, a zapomenutá deska Ogi by mohla vnést nové světlo do historie. Bohužel bez odpovědi.
Jediný komu jsem tím udělal radost byl Mardoša, se kterým sdílím zálibu ve starých, ujetých a polozapomenutých kapelách. Jednu skladbu prý zařadil do svého dýdžejského playlistu.

Další satisfakce je poměrně čerstvá, loni v létě vyšla deska OGI v remasterované podobě u Medical Records. Malá záplata na neomluvitelnou a diletantskou chybu vedení EMI, které tenkrát tuto desku nechalo vyjít pouze na francouzském trhu, kde bez většího zájmu upadla rychle v zapomění. Více zde - Lightintheattic.net