Blog pod Schodištěm

rozumy

Zlo se jmenuje MP3. Neboli Motion Picture experts group - layer 3.
A ve spojení s celosvětovou pavučinou World Wide Web se z toho zla stalo globální peklo. Tedy alespoň tak to vidím já svým zaujatým pohledem.

A co že mi ten nebohý mrňavý komprimační formátek provedl? Vzal mi radost z hudby.

Už je to dávno, kdy se můj den skládal z různých činností a událostí, pospojovaných hudbou. Ráno sem vstával s muzikou, po návratu ze školy nebo z práce sem nejdřív pustil magneťák a pak teprve řešil co dál. Oproti dnešku byl tenkrát komplikovanější nejen způsob jak si hudbu do uší dopravit, ale především způsob jak a kde tu hudbu sehnat.

Technická stránka byla podstatně zdlouhavější než dneska. 
Gramec - vysypat placku z dvojitého obalu, nasadit, očistit, pustit, za zhruba dvacet minut otočit, po dohrání pečlivě zabalit a uklidit pokud sem o ní nechtěl brzy přijít. 

Kotoučák - vyndat cívku z krabičky, namotat část pásky co se mi posledně rozmotala, nasadit cívku, zamotat volný konec do protější cívky a pak přetáčet a hledat to co sem si chtěl pustit, po dohrání přemotat zpátky, sundat a uklidit. 
 
Kazeťák - tady už to bylo všechno jednodušší, ale bez tužky a ručního namotávání vymotané pásky se člověk taky občas neobešel.
 

Horší to tenkrát ale bylo se sháněním hudby... na burzy sem nechodil, zbejvali kamarádi, bratrancova tetička v Rakousku, nebo pár pražských obchodů - center spřátelených socialistických států, kde se občas daly sehnat dobrý desky (třeba v Polský kultuře v Jindřišský ulici mívali občas poklady). Všechno se to půjčovalo, kopírovalo, nahrávalo, šířilo.

Nevím jestli to bylo jenom tímhle vším, ale měl jsem v té době k hudbě jiný vztah. 

Dneska mám díky internetu a empétrojkám přístup k muzice o jaké se mi tenkrát ani nezdálo. A protože jsem velký stahovač všeho sdíleného, mám všechno na co si jen vzpomenu (to neznamená že za hudbu nejsem ochotný zaplatit). Kompletní Cocteau Twins včetně raritních nahrávek, všechno od Sparks, Pavlovs Dog, o samozřejmostech typu komplet Queen, Pink Flod, Police atd. ani nemluvě. Jednu dobu jsem byl vyhledáváním přímo posedlý. Pátral jsem v hlavě po muzice co jsem kdy slyšel a tu jsem se pak snažil najít na netu. Novinky jsou sice super, ale to není takový vzrůšo najít. Naše poslední deska Schodiště byla na Uložto druhý den po vydání. Jo ale najít nahrávku u který sem si nebyl jistý ani názvem a interpretem, to byla výzva! Naposledy se mi takhle podařilo najít desku, kterou jsem znal z prastaré, stokrát na mejdanech ohrané kazety, na které bylo napsáno propiskou jediný slovo „OGI“. Po čase se někde ztratila a mě zůstala jen ozvěna v hlavě. Nic víc. Podle vydedukovaných názvů - sloganů některých písniček co jsem si matně pamatoval, jsem po několika letech pátrání na internetu našel stopu na jakémsi francouzském blogu o britské nové vlně, kde jsem narazil na jednoho Maďara který tu desku měl a poslal mi její rip přes ftp. Pocit vítězství a uspokojení byl velký, ale brzy vychladnul. Desku jsem si dvakrát přehrál a zařadil do sbírky na harddisku. Kouzlo je pryč. Mám z muziky všechno na co si vzpomenu, ale nemám z toho radost. Teď sem si pustil pár skladeb OGI abych si připomněl o čem píšu, jen sem projel rychle začátky a zavřel to. Ta muzika je furt dobrá. Ale ani sem to nedoposlouchal. 

A není to jenom tím že z magneťáku to tenkrát hrálo líp než z těch pitomých sterilních empétrojek. Něco se rozbilo ve mě. A nemám čas na to pátrat co, ani kdo za to může, jestli doba, jiné životní tempo, jiné starosti a já nevím co ještě. 
Už ani nemám čas tohle dopsat. Jdu si pustit na YouTube aspoň kousek novýho klipu Die Antwoord, než si stáhnu celou desku co právě vyšla, je to fakt mazec. Taková hezká tečka na konci světa.

PS: na jaře se to doufám zlepší... ;-)