Blog pod Schodištěm

rozumy

Blog pod Schodištěm

Všechno to začalo sedmého září.

Tedy ne že by to mělo s tím datem něco společného, ale na úvod ta věta vypadá dobře, hned zaujme a přitáhne pozornost.

Číst dál...

A teď jeden kulinářskej...

Číst dál...

Ve Schodišti jsme si na žádné složitější technologie a elektronické hračky nikdy moc nepotrpěli, nejdál kam jsme se v tomto směru dostali, je používání ladičky. Cihla jednu dobu používal dechový syntezátor EWI, ale to byl spíš výkřik do tmy, obyčejná foukačka je lepší.

Číst dál...

Onehdá jsme takhle před Vánocema seděli skoro celá kapela v restauraci U prince Miroslava v Radlicích, a něco slavili. Jelikož je to hospada muzikantská, scházejí se tam a dokonce i bydlí různé muzikantské existence, v čele s panem domácím princem Mírou. Ten večír tam s námi u dlouhého stolu zvaného Osada seděla i kapela Rudovous, maje namířeno na zkoušku v nedaleké zkušebně. Ale chlapci se nějak stále nemohli odpoutat správným směrem, a tak se pilo a debatovalo.

Číst dál...

Suma sumárum 500 kilometrů, skoro celý den strávený v autě. Dvě hraní - 13.10 Harrachov Keltská noc, 22.00 Mirotice Setkání loutek a hudby. Takhle to vypadalo pohledem jedné sedminy souboru.

Číst dál...

No jen si to představte: pět švýcarských nácků mlátí na sjezdovce Roma... prostě jsem musel zasáhnout. Samozřejmě s písní "Beze vší poezie" na rtech... 

Číst dál...

Dneska nebo už vlastně včera ráno nebo vlastně dopoledne mi zbyly poslední čistý trenky. Dostal jsem je v létě darem k třicetinám - epesní, trpělivě čekající na premiérové použití, s výmluvným nápisem "dangerous" (!) na zadku... ale teda dost těsný. Nebylo ovšem vyhnutí, čerstvě vypráno... leda jet na koncert ve špinavejch nebo v mokrejch. A to já jsem zas slečinka...

Číst dál...

Začnu ze široka. Někdy v roce 1982 přestoupil do naší třídy na Pražské konzervatoři z Ostravy houslista Petr Štverka. Víc než houslista to byl ale skejťák a díky němu jsem přičichnul ke komunitě a kultuře, o který jsem před tím neměl ani páru. Chodil sem s ním na Strahov k prvnímu „účku“ (U rampa), což bylo tehdejší centrum téhle excentrické společnosti, z blízka či dálky sem poznal spoustu zajímavých lidí (patřili sem například bratři Formani, ale bohužel většina z těch lidí co jsem poznal z blízka, ještě před rokem 89 emigrovala, včetně Petra Štverky). Začal sem jezdit na skejtu a na bruslích (tehdejší skate rolls vypadaly jinak než dnešní inline brusle), časté pohmožděniny rukou se bohužel moc neslučovaly s mým hraním na violoncello, takže sem tohle odvětví spojené s tvrdým asfaltem časem opustil. Ve Štverkově improvizované snowboardové manufaktuře v panelákovém sklepě na sídlišti v Řepích, sem si s jeho pomocí postavil svoje první dvě prkna. Občas sem s ním jezdil na závody, které byly nejen o závodění, z některých historek se časem staly legendy.

Číst dál...

Zlo se jmenuje MP3. Neboli Motion Picture experts group - layer 3.
A ve spojení s celosvětovou pavučinou World Wide Web se z toho zla stalo globální peklo. Tedy alespoň tak to vidím já svým zaujatým pohledem.

A co že mi ten nebohý mrňavý komprimační formátek provedl? Vzal mi radost z hudby.

Číst dál...